Černý hřebec Arew

Nevím proč jsem byl právě tam.Jedno,ale vím jistě,chtěl jsem zpět,zpět domů s maminkou jsem se ani pořádně nepoznal a už jsem byl tam,tam v té malé ohavné stáji.
Co jediné si nyní z věku hříběte pamatuji je jen toto a ukrutná bolest,kterou mi způsoboval ten obrovský,černý bič.Nenarazil jsem na milující lidi,to je mi jasné od začátku mého pobytu tady.Žrádla jsem ve žlabu nenašel nikdy přes moc a volného pohybu jsem si taky moc neužil.A když už tak jen s železem v hubě a s zátěží na hřbetě.Musel jsem skákat přes ohromné překážky a za chyby jsem byl bit.A prý budu bit,když to tady pokazím,ale sám nevím co nemám pokazit.Vím jen to,že pokazit to nesmím,protože mě za to čeká smrt,zlá,na jatkách.
Au,bolí to,když se mi zarývají ty ostré předměty do kůže z obou stran mého těla.Pomalu docházím až do těsného prosteru.Mám strach.Velký strach,nechci zemřít.
Dveře se otevírají a ostré předměty mě nemilosrdně bodly.Vybíhám ven z těsného prostoru do rozlehlé,ohraničené plochy.Jsem zmatený,jsem tady poprvé a nikde smilování.Au,už zase ta bolest.Ale co to?Překážka,tu znám,přes tu jsem už trénoval skoky! Železo se mi v tu chvíli ohavně zarylo do úst a nemilosrdně mě donutilo,mít hlavu úplně zdviženou.Bolí to a nemohu si změřit překážku.Nemůžu nic vnímat.Pomoc,prosím.
Nevím co dělat a tak skočím do neznáma.Cítím tupý náraz a pád mého jezdce.Neodvažuji se přemýšlet.A druhá bolest,ale tentokrát mnohem větší a silnější,pronikavější a ukrutná.Cítím jak dopadám na zem a kolem mě dopadá ještě několik kavalet. Pomalu otevírám oči,ale nemá to cenu,bolest mi nedovolí nic dělat. Vím,že nastal můj konec.Slyším asi poslední věc,nabití a výstřel...